Taky tak.

Že má klučík ADHD, si tedy myslím já, už jsem mluvila s rodiči, ti to neznají, mají dvě starší bezproblémové děti. S klukem jeho výbuchy řeší, nějaké problémy měl i ve školce, ale jak říkala maminka, uměli to tam s ním.

Mně se tedy stalo poprvé, že vybuchl až do agrese, doteď měl spíš jen typické projevy (nepozornost, neklid, únava, slabá grafomototrika, prudší reakce). A stalo se to úplně nečekaně, vůbec jsme nezaznamenaly (ani já, ani asistentka), že by byl nějaký problém, ale prý se mu někdo posmíval. A jak říkala maminka, chodí s tím posmíváním domů už delší dobu. Pokud se něco takového děje, tak naprosto skrytě, čemuž jsem částečně ochotná věřit, protože někteří jsou opravdu zákeřní hajzlíci (ano, i prvňáci dokážou být takoví) a moji reakci na posměch už znají. Na druhou stranu si myslím, že alespoň některé jeho reakce jsou pouze na domněnku, že se mu někdo posmívá, že prostě neumí rozlišit, kdy se okolí zabývá jím a kdy ne...

Ač mám ve třídě jiné děti, které potřebují zvláštní pozornost, a na základě jejichž přítomnosti tam mám tu asistentku, tak tento chlapec dokáže vyvolat situace, kdy máme co dělat obě dvě. Mám ho posazeného u sebe, samotného v lavici, ještě v pondělí hodlám udělat další přesuny, aby měl kolem sebe jen děti, u kterých mám jistotu, že ho provokovat nebudou...
Víc v tuto chvíli udělat nemohu. Práce se třídou měsíc po začátku roku je sice krásná myšlenka, ale realita je taková, že minule jsem musela komunitní kruh zrušit, protože pánové měli strašnou legraci z toho, že si začali házet posílaným předmětem a otázku (Co se nám líbilo na cvičení v přírodě) zcela ignorovali. Takže zatím pořád dokola jedeme pravidla kruhu. Respektování jakýchkoliv pravidel je v této třídě sci-fi, minimálně polovina na ně z vysoka kašle, což se ukazuje i při tělocviku. A ve srovnání s tím je zase jedno dítě s ADHD docela pohodička.

Takže myšlenka segregace tohoto dítěte je mi naprosto cizí, často bych mnohem radši eliminovala děti, které se podle rodičů blíží dokonalosti. S dítětem ADHD se pracovat dá, požádala jsem maminku, jestli ji nenapadne jiný způsob, jak by mohl klučík řešit svůj vztek (něco ji napadlo, tak vyzkoušíme), ale pracovat s těmi "dokonalými", jejichž rodiče nějaký problém odmítají byť jen připustit, natož řešit, to je peklíčko.

No a kombinace těchto s tím, který ty problémy má viditelné, je vražedná, protože rodiče mají jasno, kde je viník, a volají po řešení...což sice dělám, ale asi ne tak, jak oni by si přáli .