Jeden aforismus praví, že člověk se nesměje proto, že je veselý, ale je veselý proto, že se směje. Je v tom hodně pravdy, i když se to nesmí brát za všech okolností a doslova - ačkoli jedna psychologická škola (založená už 1890 W. Jamesem) interpretuje lidské pocity právě v tomhle duchu.

Výzkum smíchu, tohohle věrnýho průvodce našich životů, je ovšem kupodivu pořád ještě v plenkách. První obsáhlejší sociologickej výzkum proběh až snad počátkem 90. let (nemám ten článek teď u sebe), a přines překvapivý zjištění: lidi se zřejmě nejčastěji nesmějou, když jim připadá něco vtipný - ale ani z rozpaků - nýbrž úplně nejvíc v situacích typu: "Čau Pepo, jak se máš?" Podotýkám, že se jedná o smích, ne úsměv, tedy žádný hraný keep smiling.

Když se to spojí s tím prvním - a smích opravdu aspoň trochu navozuje veselost, podobně jako vzpřímený postoj může mírně vylepšit sebevědomí atd. - může z tý v úvodu popsaný situace vyjít třeba i snaha průběžně se nalaďovat, možná vynahrazovat nějakou chybějící odezvu od partnera v komunikaci? Nebo vynahrazovat nejistotu v komunikaci? Nebo je jim prostě naopak fakt veselo, bez ohledu na to, o čem mluvěj, takže tobě to připadá zvláštní (ale ono je to přitom jenom to "to je supr, Pepo, že tě vidim!")

Navíc bejvaj tyhle projevy nakažlivý, takže smích má tendenci se šířit a spolu s ním i veselost, takže je taky možný, že na počátku byla třeba nejistota a vzhledem k tomu, že se nejdřív zasměje jeden, pak ale i druhej, tím zase posílí tu vazbu u prvního, znova se zasměje první a už nepřestanou.