"František Josef Karel (Franz Joseph Karl von Habsburg) se narodil 18. 9. 1830 jako syn
arcivévody Františka Karla (mladšího syna císaře Františka I.) a jeho ženy Žofie, bavorské
princezny.
Budoucí císař byl vychován především k píli a zodpovědnosti. Už když byl dítě, projevoval se u něj jeho pověstný smysl pro pořádek - hračky musely být přesně na svém místě. Říká se, že pochodoval dříve, než chodil. Od sedmi let měl malý „Franci“ 32 vyučovacích hodin týdně.
Ve dvanácti letech už 50. V šest ráno ho vzbudili, v devět večer poslali spát, přičemž celý den byl pod tlakem přesně rozepsaného plánu. Byl pilný. Měl silnou vůli. Mimořádná paměť podporovala především jeho jazykový talent. Učil se postupně osm řečí. Nejméně čtyřmi pak plynně mluvil /německy, francouzsky, italsky,maďarsky/."

...

"To, že se hned při svém narození stal Rudolf plukovníkem, svědčí o císařově opravdové lásce k armádě, neboť takovéto pocty nebyly u Habsburků (a ani jiných vládnoucích rodů) zvykem. Již ve dvou letech přijal korunní princ v Hofburgu delegaci svého pluku, a když mu kapitán řekl, že by bylo vhodné, aby jako velitel jel na koni, malý Rudolf neváhal a přerušil jej s tím, že má koně, ale jenom dřevěného, a tak rozradostněný princ spolu s oním kapitánem dopravili koně z vedlejších místností před delegaci a korunní princ velel jasným hlasem ze sedla. Císař byl potěšen tím, že Rudolf je velmi bystrý a nadaný hoch, ale raději než pokrok v jazycích, počtech, psaní a náboženství, které měl hoch od třetího roku života, by viděl pokroky v tělesném cvičení, jízdě na koni a střelbě, v čemž korunní princ nevynikal, ba naopak. Rudolf byl velmi citlivý a bojácný a neměl pevné zdraví. Předčasná synova duševní zralost v císaři nevyvolávala uspokojení, snad v předtuše budoucích vzájemných konfliktů a odcizení.
V šesti letech Rudolf dostal vlastní dvůr a nejvyššího hofmistra, jenž byl zároveň i vychovatelem, necitlivého generálmajora hraběte Gondrecourta. Rudolf byl odloučen od své sestry Gisely, čímž se narušilo silné citové pouto k jedinému členu rodiny, se kterým si rozuměl. Otec byl příliš ponořen do svých státnických i vojenských povinností a matku vídal Rudolf zřídkakdy. Císařovna Alžběta totiž rezignovala na neustálé spory se svou tchyní Žofií, a raději často cestovala a o děti se téměř nestarala. Až když viděla a přímo se zhrozila, jak na Rudolfa působí tvrdý Gondercourtův vojenský dril – např. když ho v noci budil výstřelem z pistole, poléval ho studenou vodou či ho zavřel do obory a pak křičel, že se na něj řítí divočák a Rudolf pak z toho byl roztřesený, pobledlý, bojácný a nemocný – Alžběta rázně zakročila a zasadila se o nahrazení Gondrecourta hrabětem Latourem, který měl k chlapci citlivější přístup. Přesto však byl Rudolf následky Gondrecourtovy výchovy poznamenán po celý život.
...
Jako osmiletý měl Rudolf řadu reprezentačních povinností – např. navštěvoval sirotčince a školy, v kterých zkoušel stejně staré žáky. Aby stíhal velké nápory učiva, často vstával o čtvrté hodině ranní."