Přesněě, já to mám stejné.

Cizí člověk mi zkritizovat dítě, tak u mě skončil (né, mám korekci rozumu, ale pocitově to tak cítím - tomu emočnímu návalu se nedokážu vyhnout).

Muž kritizující mé (naše) dítě, tak si vyslouží ode mě min. připomínku, že za to malý přece nemůže, tak by si to mohl odpustit.
A to i (zejména) v situaci, kdy třeba dítě teď při horečce ječí, plivá léky, vzteká se... a já sama už jsme s nervama na pokraji mu vynadala (v nepřítomnosti muže). Ale když muž řekne v podstatě totéž v mé přítomnosti, tak mu řeknu, že holt je malý nemocný, není mu dobře, tak co se diví, že se vzteká...

Podle mě to patří k jakýmsi mateřským citům a podle těch svých citů jssem si uvědomila, že kritizovat před matkou její dítě nikdy k ničemu nepovede, takže to opravdu nebudu dělat.

Podobné to mám i u ostatních "svých" věcí - tj. dalších členů rodiny, ale i svého baráku... Já na ně stěžovat si můžu, ale ostatním do toho nic není, tak ať si laskavě kritiku odpustí.