Píšeš, že to začalo o prázdninách. Zřejmě se tam stalo pro něj něco důležitého, co to spustilo.
Syn byl taky hodně vzteklý z neúspěchu, začalo to někdy okolo pěti-šesti let. Ono někdy je to těžko viditelný, ale stačí v čemkoliv nároky, které ty děti nedokážou splnit a nastartuje to takovéhle stavy, pak už jsou samostartovací, už to ani nevyjde z okolí, ale z nich, ten pocit, že nejsou dobrý.
Pomáhá udržet klid (to je hodně těžký) a nechat vztek proběhnout, nevyčítat, to je zbytečný, protože to nejde ovládnout, potvrdit jeho pocity (to tě muselo hodně naštvat...), je důležitý ty emoce vypouštět, netlumit je (samozřejmě, nesmí nikomu ubližovat, ani sám sobě). Je třeba pracovat na sebedůvěře, nekritizovat chyby a nedostatky.
Není to nic příjemnýho, stálo mě to pěkný nervy, ale ve chvíli, kdy jsem rozklíčovala, proč se to děje a kde to začalo (přísný táta, přísná školka), se to začalo postupně zlepšovat.