Grainne,
tak v podstatě jsme se k tomu dostaly už v závěru včerejší diskuse.
My jsme jedna z prvních generací, která se nemusí ohlížet na to, co je užitečné/potřebné a zároveň nemá z nikoho a ničeho strach, tedy pokud budeme brát iracionální a nepřirozené strachy "z Božího trestu" nebo ze soudruhů, co tě pošlou těžit uran. Už se bojíme leda tak nemocí, někdo možná materiální nouze, nicméně ani ta v dnešních podmínkách neznamená totéž, co třeba před sto lety.
Vedeme v podstatě velmi zahálčivý a rozmařilý život a máme spoustu času na přemýšlení o blbostech, které byly dříve buď dané ("kdo zlobí, přijde do pekla", "kdo nepřijde na robotu, dostane přes záda karabáčem") nebo vzhledem k omezeným možnostem nedostupné. Nemůžeš se rozhodovat, jestli půjdeš do kina nebo do aquaparku, když nic takového neexistuje a tvoje možnost zábavy je v podstatě také předem daná - když bude tancovačka, půjdeš, a když umíš zpívat nebo na něco hrát, tak si se sousedy zazpíváš v kostele.
Naši předkové nemuseli řešit, co je a co není užitečné, oni museli to, co bylo užitečné dělat. Ať už to bylo na jejich vůli (co zasadím na políčku, i když ani v tomhle se nedalo moc experimentovat) nebo na vůli vrchnosti (půjdu robotovat, odvedu tolik a tolik). Děti pracovaly, protože to bylo užitečné a protože člověk určitého stavu před sebou nic jiného než celoživotní těžkou práci neměl. Jedlo se to, co bylo, a s tím, co bylo, se šetřilo. A protože děti byly vedeny k práci od nejútlejšího dětství, bylo naprosto nemyslitelné, aby se jim matky věnovaly tak jako dnes. Matka musela také pracovat. Proto se péče o dítě nejen výrazně zkracovala oproti dnešku, ale také nebyla vázána výlučně na matku, kromě prvních týdnů života - matka byla "chráněná" vlastně jen v šestinedělí, pak jí začínal zase normální pracovní život. Dítě si buď brala s sebou, pokud to šlo, pokud ne, hlídali ho sourozenci, prarodiče, sousedky, někdy třeba i jen "domácí zvíře". Ostatně ještě Jan Neruda ve vzpomínkách píše, jak ho cca dvouletého nechala matka doma s husou. Což je také hezký Rodinný mýtus, matky pečující o děti. Ony samozřejmě ženy měly na starost děti a domácnost, ale nedělaly JEN to a nedělaly to samy. Model, kdy muž živí rodinu a žena doma sama pečuje o děti a domácnost nikdy neexistoval - děti se musely velmi rychle postarat samy o sebe, byly svěřovány do péče sourozenců, prarodičů (viz výše) a ženy kromě toho, že se staraly o domácnost normálně pracovaly, buď v zemědělství nebo pomáhaly se řemeslem, které muž provozoval. Děti pochopitelně také. A nikdo neměl ani pomyšlení na to přemýšlet, jestli je to či ono správně, jaký to bude nebo nebude mít na dítě "vliv". Ostatně menší prostor na přemýšlení také znamenal daleko méně duševních poruch, i když to je jen jeden z mnoha faktorů.
Přemýšlet o tom, jestli je užitečné kojit až do nástupu do školy jaksi nebylo na programu - kojilo se do doby, dokud nemělo dítě vlastní zuby a pak začalo jíst něco jiného, protože to bylo praktické: dítě nebylo vázáno na matku a ta si mohla dělat svou práci, zatímco dítě mohl nakrmit kdokoli jiný. Vzhledem k daleko vyššímu počtu dětí v rodině se zkrátka nikdo nemohl cicmat s jedním x let a kupodivu to nepraktikovali ani ti, co by si to mohli "finančně dovolit". Je možné, že to částečně souviselo i s vysokou dětskou úmrtností, ale podstatnější podle mne spíš bude to, že to tak "Pánbůh" nechtěl, bylo pokládáno za správné vést děti k práci, službě Bohu a úctě k rodičům, a rozmazlování k žádné úctě nevede, spíš přesně naopak.
Dnešní generace mají v převážné většině místo Pánaboha zlaté tele a to ti žádné podmínky morálního charakteru nediktuje, na to musíš jen mít peníze. Takže se otevřel ohromný prostor na přemýšlení - často o pitomostech - zvažování, zda je něco dobře nebo špatně, prostor pro stovky šarlatánů, podvodníků a "teoretiků života", protože člověk věřit potřebuje, jinak by nepřežil. Užitečnost se nám ovšem z globální změnila na lokální a individuální a každý si ji může podpořit teorií jakou chce. Jeden extrém jsme nahradili druhým. Otázka je, jestli je to opravdu dobře. Z mého pohledu je totiž každý extrém špatně. Pokud se ale týká čistě dospělých, čert to vem, jestli chtějí lemtat Savo, věřit v Aštara Šerana nebo na "rodinné konstelace". Je to druh zábavy a "zaměstnání", které člověk potřebuje, a není-li diktováno shůry, holt si každý vybere to své a někdo si vybere takové, které mu uškodí. Když se týká dětí, tak už to tak jednoznačné není, protože to dítě na výběr nemá... a společnost, byť je prorostlá extrémy, má pořád ještě nějaký mainstream a dlouho ho mít bude. Vychovávat dítě tak, aby si při střetu s ním rozbilo hubu je podle mne docela nebezpečná sranda - pro to dítě. A rozmazlované, hýčkané děti, které jsou miminka ještě ve třetí třídě, budou na tu hubu padat z větší výšky, stejně tak jako "osobnosti", které neumí dodržovat základní zásady slušného chování (tím myslím něco jiného než to, že si v jídelně něco staví na vlastním talíři, aby bylo jasno). Odsouvání "zralosti" u dětí je myslím jedním z faktorů, které k tomu přispívají, a dlouhé kojení je jedním z ukazatelů na možnost takového smýšlení u rodiče. Nehledě na to, že v naší společnosti jsou ženská ňadra vnímána jako primárně erotický symbol, což u našich předků nefungovalo, to je relativně novodobá záležitost, a tříleté dítě fakt není tak malé ani blbé, abychom si mohli být naprosto jistí tím, že mu to nedoteče.