Když jsem četla tenhle příspěvek vybavily se mi podobné situace před několika lety, kdy jsem byla těhotná já. Taky jsem se snažila chodit plavat, a nikdy jsem se nesetkala s nějakým negativním ohlasem okolí, i když sestřička v poradně moc pro nebyla (z podobných důvodů jako u Tebe). Nic se mi nestalo, ale snažila jsem se do poslední chvíle se "hýbat" a asi se mi to vyplatilo - Štěpán se narodil během 1,5 hodiny i s cestou do porodnice i s vyplňováním mnoha nesmyslných formulářů, kdy jsem byla už ve stavu, kdy bych asi podepsala i rozsudek smrti (do porodnice jsme vjížděli s kontrakcemi 1,5 min). Taky moc ráda vzpomínám na naše "první kontakty", kdy se mi v břiše ozýval a dával mi najevo, že je tady, i když ještě není vidět. Taky jsem překypovala energií, myla jsem okna, prala záclony a moje kolegyně lékařka ze mě "šílela". Snažila jsem se dělat všechno, ale nepřepínat se. Myslím, že tělo si řekne, kdy má dost. A povalovat se jen doma v posteli se mi nechtělo, i když to tak zpočátku vypadalo, protže jsem dost zvracela, ale pak jsem měla štěstí a byla jsem v práci až do konce.Moc držím palce a užívejete si to - oba i všichni tři.