ale nemůžu mu říct, že se bojím letadlem, před ním si hraju na statečnou a vlastně tím argumentuju i sama sobě, proč se nemám bát

To je podle mně chyba, promiň za upřímnost. Každý se bojí. To, že v synovi budíš zdání, že se bojí jen on, mu nepomáhá. A navíc, děti se učí nápodobou. Jak jinak se má naučit vyrovnat se se strachama a úzkostma, když se jeho rodiče NIKDY nebojí? Já třeba vyjeknu, když vidím pavouka a manžel na to: Je to jen malý pavouček! a já na to: Máš pravdu, muži, ale přece jen bych byla ráda, kdybys ho odnesl ven! A on: Tak jo, ale opatrně, abych mu neublížil.
Tak takhle se děti učí a ne, že strach neexistuje.
Vymlouvat fakt nemá cenu. Mně taky nikdo nevymluví, že se nemám bát pavouků.