Mám hodně těžce postiženého syna,vloni dostal těžký zápal plic, byl v kritickém stavu. Zachránili ho jen díky tracheostomii a následně i PEGu (výživě hadičkou do břicha). Ale vždycky, i při příjmu, se mě lékař ptal, jestli resuscitovat nebo ne.V první chvíli,když jsem ještě netušila, že to je opravdu život ohrožující, tak jsem byla i vyděšená z toho dotazu. A lékař se mi potom omlouval,že to nemyslel zle.Chápala jsem ho, omluvu přijala. K veškerým zákrokům jsem měla patřičné informace a nedovedu si představit, že by někdo o tak závažném kroku rozhodl beze mě.