Helena to dobře vysvětluje, jak tohle je.
Pokud je to šestihlavá dys třída, měla by učitelka vědět přesně, jak je to s kým a podle toho známkovat.
Ona se s tím vyrovná, když na ni nastoupíte, v zásadě by asi mělo i jít zařídit, aby mu dávala samé jedničky, když to vezmete rázně a rovnou přes ředitelnu, třeba vzít kluka na středisko a nechat mu napsat, že trojkou utrpěl výrazně psychicky a žádáte poze slovní hodnocení (jenže to vám nakonec stejně převedou na známku, bohužel to naši chytrolíni takhle zavedli).
Dá se leccos- otázka je, co mu poslouží líp a co hůř.
Zvaž možnost, že dneska je přepadlý z trojky a příště si to třeba po sobě přečte, doplní diakritiku, bude mít jedničku a velkou radost, jak dokázal vyřešit problém vlastní silou.
Takhle se buduje sebedůvěra, sebeúcta, samostatnost.
Známkování ve škole je přežitá (a většinou i demotivační) blbost, jenže stále je a když už se musí používat, mělo by to použití alespoň mít nějakou logiku a pravidla.
Dvojka za čtyři chyby na šesti řádcích je VELMI mírné známkování a dyslektik nerovná se bezvládný invalida, za kterého všechno řeší maminka. Podle mě. Pokud je kluk bystrý a rád se učí, jako že ten tvůj tak z popisu vypadá, nepoškodí ho, že dostal trojku za odbytou práci.
Pokud učitelce nedůvěřujete, tak to je pak jiná. Ale pokud jí důvěřujete, jen když dává jedničky a když ne, je potřeba na ní dojít...