Jenže návaly úzkosti jsou hlavně otázka chemické nerovnováhy. Já nevím, nebojuju s tím ani jogínským dýcháním, ani dohodami, prostě odhadnu, na co momentálně mám. Beru to jako nemoc... když se zlepší, jsem ráda, když se zhorší, beru prášky, pokouším se osekat povinnosti na kost, abych nebyla v takovým zápřahu a čekám, až to psychika kousne. Rozhodně se nestresuju tím, že se snaží málo. Definitivnost diagnozy... porucha je chronická, mi paradoxně prospěla úplně nejvíc. Snažím se s tím žít nejlíp, jak se dá, a nic si nevyčítám. Přežila jsem toho v životě spoustu a jestli jsme ještě dneska relativně normální, nejsem na drogách a nejsem alkoholička, beru to jako úspěch a vítězství. A pokud mám takovou medikaci, abych mohla pracovat, souložit, občas pít a všechno kolem tak nějak snášet, je to v zásadě v pohodě. Pořád lepší, než před léky.