Libiku,

stojím za tebou!
Podle mě jsi to vyřešila nejlíp, jak to šlo, s ohledem na to, že tě situace zaskočila. Jednou, až tahle pravda nebude akutně zraňující, třeba řekneš dceři "ty naušnice jsou tak hezký, a jak nemám náušnice ráda, udělalo mi tehdy ohromnou radost, jak jsi na mě myslela, úplně mě to dojalo" a budeš je mít v krabičce jako dárek z lásky, nenošený, ale cenný.

(Ale včil budeš holt nějakou dobu lehce trpět )