Já myslím, že by to člověk říct měl (a trochu si promyslet, JAK to řekne, aby vyjádřil, co chce, a přitom to nebylo zbytečně hysterické ani obviňující nebo tak něco), a že to je taky prubířský kámen toho přátelství, jak to ustojí.

U jedné kamarádky to prostě nešlo, i když to byly poměrně zásadní věci - když člověk vznesl nějakou výhradu, tak začala být lítostivá a prostě na to nedokázala reagovat věcně, i když jsem se myslím hodně snažila podat to diplomaticky. Kamarádit jsme se nepřestaly, ale musím říct, že to z mé strany značně ochladlo, protože to znamenalo dostávat se do ne úplně příjemných situací, kdy se nedalo nic říct, aby to nebylo ještě horší.