Můj 4leták má jakési neurčité znaky autismu a taky pomůže občas zakřičet a tky znám ty momenty, kdy večer oddechuje jako andílek a tulí se ke mě a já se nenávidím za to, že po něm řvu. Na člověka je toho občas moc, už neví, co by, je zahnaný do kouta, dítě ho nechápe, on nechápe dítě, potřebuje, aby fungovalo, má pocit, že mi exploduje mozek... Zvlášť když je s ním pořád. Knihou Respektovat a být respektován bych v takových chvílích nejradši někoho majzla po palici, protože tam autoři s dětmi vedou ROZUMNÝ dialog a to fakt na botníku s botou letící vzduchem, opocenými zády nervama v kýblu s děckem, který se zahledí ne stěnu a má vás v paži nějak nefunguje řeším to aspoň tak, že i když zařvu, tak až si ty boty obuje, tak ho pochválím. Ale stejně ze sebe mám občas pěknou koco-vinu.