My měli moc prima přátele,s ní jsem se setkala ve svém prvním zaměstnání,jsme tejně staré a i naši kluci byli stejně staří a spoustu let jsme spolu kámošili,pili na mejdanech a diskotékách,setkávali jsme se s rodinami i později,kdy my jsme se kvůli bydlení museli odstěhovat cca 80 km z rodného velkoměsta na polosamotu na maloměsto,kde jsme bydleli ve starém rd,který jsme pomalu přizpůsobovali k obrazu svému.A tady to asi u nich začalo,nebo spíš u té mojí býv.kámošky-oni zůstali bydlet pěkně ve státním bytě dál ve městě s veškerou vybaveností,my je občas pozvali třeba na víkend k nám,u domku jsme měli velkou zahradu, a tak, a občas ona něco prohodila o "majitelích nemovitosti".Tenkrát jsem tomu nepřikládala žádnou dležitost,my jsme spíš záviděli jim,já určitě,jak má všechno blízko-obchod,veškrou obč.vybavenost atp.,ale nikdy by mě nenapadlo kvůli tomu přátelství překazit,proč.Ona se závistí ale asi užírala hodně,postuně neměli ani zájem najednou e s námi setkávat,nechápala jsem.Jednou to pak normálně piznala,že závidí,že jsem majitelkou nemovitosti,že máme myčku...,už s nima bohuel nepřátelíme,vyprchalo to,nejde to,když jedna strana prostě ztratí zájem.Měli přitom ty samé možnosti co my,také oba pracovali,alespon tu myčku si tedy koupit mohli,nechápu,ale nic nenadělám,je to škoda,ale skutečně člověk na tom druhém,byt dosud nejlepším kamarádovi nepozná,co se děje v jeho nitru.Taky jsem z toho byla rozpačitá,ale už jsem si zvykla a přijala to jako skutečnost a žiju svůj život dál,oni určitě taky,ale asi kamarádí jen s těmi,kteří nebudou mít více než oni,ale spíš méně.V životě se stávají různé věci a tak se to musí brát.