V poslední době přemýšlím, jak se postavit k - řekněme - velmi sebevědomému vystupování. Myslím, že se k nám (asi především z USA a Kanady) pomalu dostává takový ten přístup, že je normální a správné "prodat" své úspěchy, pokud je mám. Přiznám se, že se mi to moc líbí. Chtěla bych to umět. Ale stále bojuju s (dle mně tradičně středoevropským) pocitem, že je to vlastně nepatřičné a arogantní. Vlastně to "chvástání" ve mně vyvolává trochu odpor, ale zároveň obdiv k sebevědomí dotyčného.
Máme v rodině bývalé emigranty z ČSSR, takže žili léta jinde. A oni, nezatíženi zdejšími konvencemi, klidně prohlásí, že (známí, příbuzní nebo oni sami) jsou opravdu bohatí, že jsou nejlepší ve svém oboru, že to dotáhli daleko, atd. A myslí to skutečně jako upřímné konstatování. Není to vytahování v tom smyslu jako třeba mezi dětmi.
Jak to máte vy?