znám jeden případ rozvodu, kdy matka moc neusilovala mít děti v péči, na druhou stranu je tahala po psycholozích, že jim táta ubližuje :-/ - tohle nechápu. Tak buď děti chci, nebo jim aspoň dopřeju klid s druhým rodičem. U ní mi to přišlo že chytla "druhou mízu" a nějak si s tím neuměla poradit. Děti má táta a už jsou po 2 letech docela v klidu, teď je jim 10 a 13.

Co trošku pochopit umím, když jsou děti hodně malé - miminka, batolata, a ta máma se nějak "nepřepne" na to mateřství, přijde si dětmi omezovaná (a co si budem povídat, omezení to je), tak že to psychicky nedá a zmizí. Měla jsem sama nakročeno když byly starší 3,5 a mladšímu 1 rok, to jsem teda moc vděčná mužovi, že mi umožnil aspoň krátkodobý "útěk" na 10 dní jet na dovču samotná. A i tak mě spousta lidí odsoudilo, že "utíkám" od dětí a nechám je "na krku" tatínkovi (vzal si na to dovolenou, byl s nimi, ne že by je frknul k babičce nebo tak něco). Leželo to v žaludku nejvíc těm, které měly "nejkratší řetěz".