U nás je to přesně stejné. Muž nezůstane doma, raději sežene kohokoliv, než by byl doma a hlídal. Bylo to tak vždy a asi to už nezměním. A to jde jen o to, kdo zůstane doma, když jsou děti nemocné, což není tak často, ale zrovna vždy v tu nejnevhodnější chvíli, kdy mě něco neodkladně hoří. Vždycky jsem to já, kdo si to musí zařídit, protože on přece vydělá víc. Jenže on vydělá víc, protože je víc v práci a své práci se věnuje naplno. Já svou práci šolíchám kvůli tomu, abych nepadla vyčerpáním mezi domácností, péčí o děti a prací. Přitom v mém oboru bych peníze vydělat zvládla. Nejprve jsem nechtěla kvůli dětem. A teď už to nějak nejde. Nenaskočila jsem včas. Mě na tom asi nejvíc vadí, že jsem vždy na druhém místě. A že manžel s klidným svědomím řekne, ať vezmu tu časově náročnou dobře placenou práci, že dětem najdeme placené hlídání, co s nima napíše úkoly a bude s nima, než přijdeme my. To je pro mě příliš vysoká cena za kariéru a peníze. Takže trpím, protože je to přece na mě, zda bude placené hlídání nebo ne, vyřešit to jde, jen já nechci.