Přidat odpověď
A jak to odůvodňuje tvůj muž, zakladatelko? Cítí se být ředitelem zeměkoule, bez jehož přítomnosti na pracovišti by se planeta přestala točit? (workoholik nepostradatelný). Nebo má pruďáka šéfa, a neumí mu říct o volno? (podpantoflák officový). Nebo má pocit že nic není tak horké, aby kvůli tomu ON musel něco měnit na svém programu? (laxnoidní jelimanix). Či nechce prostě být s dětmi? (baby-fobie).
Nic z toho pro mě není v partnerství moc příjemné, ale to poslední je asi nejhorší. Ovšem znám takového manžela. I když byl bez práce (docela dlouho, asi půl roku), a jeho manželka pracovala, dítě jim hlídala kamarádka, manžel nebyl schopen/ochoten (jo kdyby si dítě samo celý den hrálo, mlčelo, nechtělo nic jíst ani pít a manžel mohl sedět u PC, asi by to prošlo, ale dítěti byl rok když kamarádka šla do práce). Ji nechápu, že manžela nekopla do řiti (nebo aspoň do nosu aby se za něj chytil), ale každý máme ty hranice jinde.
Rodičům bych se osobně velmi omlouvala za zrušení jejich programu, s tím že jsem počítala s manželovou pomocí a nevyšlo to - aby si nemysleli, že je oklikou žádáš přes manžela a nechceš s nimi jednat na rovinu. Manžela bych se v klidu zeptala, jestli si myslí, že byste tohle nemohli pořešit sami a rodiče si nechat pro ty krizovky, abyste je nevyčerpali "nenutnýma" věcma. Na jeho argumenty (viz první odstavec - ty asi víš co je jeho slabina) bych se připravila. Konfrontovala bych ho s tím, že mi není příjemné, že mě + děti "přehazuje" na starost někomu dalšímu, když jsem žádala jmenovitě jeho o pomoc. Plus blablabla o ocenění jeho práce pro rodinu atakdále, a opět kolovrátek - je pro mě důležité že se můžu spolehnout na TEBE osobně, proto jsme se brali, abychom si byli oporou navzájem, atakdále.
Předchozí