Když já jsem právě bohužel ještě v tom stádiu "vracení". Teď posledního půl roku konečně dělám, takže čekám nějaký hurá, jinak je to naprd.
Kdyby mi řekli "jo chápem, začal ti novej život, máš po letech chlapa, práci atd." a nechali mě bejt... budiž. Ale zrovna dneska jsem slyšdla od mámy, že "se ustejská", protože přece my tento víkend nepřijedem. MLuví smutně, je zamlklá, snaží se mi "psychicky" dt najevo, že jí štve, že ač máme dva dny volna, K NIM NEPŘIJEDEM - za každou větou zdůrazní, že se jí stýská. A ne normálůně... vypráví, že "JI mrzí, že "na NI" nemáme čas... Jsme 30 km od sebe. Vidí je co týden.....no trauma no
Kdyby na mě ječela do telefon, byla bych radši. Takhle mi tam jen brečí.
Já mám pak výčitky, plánuju, přeorganizovávám a štve mě, že nemám čas pro sebe.
Jak jí řeknu "no tak my teda přijedem", i když je mi mizerně, jsem unavená chlap taky, prostě se táhnem ja debilové, aby babička měla radost, nic. On "má svoje" a víc jí nezajímá.
Tento týden jsem si dupla a řekla ne. Nepřijedem. Takže - jsem nevděčná, minulý tzýden mi přece sebou "nabalili" abych prý měla. Řekla jsem mámě, jestli si hodnotu dětí cení na nákupní tašku. Prý samozřejmě ne, ale "nezištná pomoc" je prý taky pomoc. Měla bych být vděčná......
Celou cestu z práce jsem poslouchala, jak "by se to dalo udělat" aby oni viděli holčičky. Zavrhla jsem vše, prostě chci být se svými dětmi i chlapem dva dny sama. Prý se vidíme celej tejden, kdežto ona nic. To je furt dokola Se jebnu.