Anett - ono hlavně taky hodně záleží na tom, jak je ta objektivní skutečnost subjektivně vnímána.
Mám kamarádku, bude jí brzy 80 let - staropanenská učitelka, nesmírně laskavý, hodný, vlídný, boží člověk.
Téměř nevystačí s důchodem, vyhnali ji z bytu, rodinu nemá...
Přesto ji ve snu nenapadne nadávat a už vůbec ne na politiku.
Nerouhá se, neplive na revoluci, děsí ji, že se Češi tváří, že by bylo lepší, kdyby žádná revoluce nebyla...

Mám to podobně - sklenici vidím poloplnou, ne poloprázdnou, opakuji si prognostickou větu, že tak dlouho, jak to tu komouši rozjebávali, bude trvat, než se naše země srovná (a to k tomu někteří připočítávají i válku, tudíž jsme tak nějak v polovině - doufejme) a rozhodně si NEMYSLÍM, že to bylo promrhaných 25 let bez pozitivních výsledků - takové kecy považuju za rouhání a absolutní nedostatek pokory.
Kdo hlásá, že jsme se nikam neposunuli, nebo je to dokonce ještě horší, měl by dostat rok v roce třeba 1978... Nebo klidně i v tom roce 1989.