Přivedlo mě na to téma o příbuzném, který chce mocí mermo zatáhnout své blízké do pochybných čachrů machrů.

A přemýšlím o tom, jestli vůbec existujou nějaké okolnosti, za kterých by se dalo říct, že "je blbé" někomu nepůjčit.

A nic mě nenapadá.

Leda že by šlo někomu blízkému o život (operace, léky, výkupné?). Ale u kolika žádostí o půjčku jde o něco tak závažného?

Váhala bych, jestli třeba v případě, že by dotyčný jinak přišel o něco zásadního (byt, dům), ale tam snad jedině v případě, že by si svou situaci sám nezavinil (třeba vlastní vinou se nedostal do dluhů) a byl by to jinak poctivý člověk.

Hochštaplerovi bych nepůjčila ani korunu, a i u toho slušňáka, byť by to byl můj příbuzný nebo dobrý kamarád, bych neudělala nic, z čeho bych se já sama nebo můj muž a děti mohla dostat do problémů.

Chci se dobrat mimo jiné toho, že si myslím, že taková půjčka je dobrá vůle toho věřitele a že ten, kdo ho o ni žádá, na ni nemá žádný - ani morální - nárok. A tím spíš, pokud by sám věřitel ty peníze neměl a musel se pro ně zadlužit (poslední diskuse o 50 tisících) - často čtu o tom, že to udělala žena pro partnera, někdo pro sourozence, kamaráda nebo dokonce známého. Ale mně to připadá naprosto šílené - jak to udělat, tak to od někoho chtít. Přece nemůžu půjčit něco, co nemám! A někomu to ještě stavět, jako že je to jeho povinnost, když jde o rodinu, to mi přijde už za hranicemi mého chápání.

Jako morální povinnost bych brala, že když se někdo z mých blízkých dostane do problémů, tak ho nechám u sebe bydlet, budu mu dávat jídlo, zkrátka pomůžu mu s těmi základními potřebami. Ovšem i tam bych měla podmínku - že to bude slušný člověk a ne hochštapler, který toho bude zneužívat - toho bych asi bez rozpaků nechala na ulici, ať si pomůže sám.

Jak to vnímáte vy? Přijde vám to moc tvrdé? Mně to přijde jako ideální řešení.