já jsem prostě vydíratelná.

Jsem v háji, nemáme na jídlo, vypli nám elektřinu, ty nevíš, jaký to je, vím, že kdybys mohla, tak bys pomohla, atd....

nepotřebujete někdo půjčit?

Pak ještě - to mne znají, najdou telefony, facebooky, píší maily... s návratností je to těžké, ticho po pěšině.

Já prostě připouštím, že půjčit mohu, že trvá, než se naštvu a prohlásím, že NE a často doufám, že to okolí cítí jako já, takže když slíbí, že do tehdy a tehdy splatí, tak splatí. No moc to nefunguje. A je mi strašně trapný říkat si o moje peníze, když jsou ve srabu.

Mně kdysi kamarád v nouzi nejvyšší a ještě na dluh někoho jiného půjčil bez mrknutí oka 600 tisíc. Věděla jsem, že končí stavko a splatili jsme v termínu. A podobně bych se chovala, kdyby mi někdo půjčil 500 korun. Nebo volala, omlouvala se a hlavně by mi bylo trapně.

Přede mnou se moji dlužníci schovávají, ale už nemáme rozpůjčováno to, co kdysi.

A taky bych nepomohla, kdybych nemohla.

Asi se cítím trapně, že dělám tak jak dělám a vydělávám víc peněz než někdo jiný. No jsem prostě pitomá, protože z toho posledního půjčovníka se vyklubal sázeč... Fortuna. Ale má dvě malý děti.