17. listopad jsem měla setkání se spolužáky po xy letech a jelikož slezina skončila hooodně po půlnoci a mně ujely autobusy z nočního rozjezdu, šlapala jsem nočním Brnem domů (tedy k rodičům). Bylo mrazivo, jasná obloha a NĚCO bylo ve vzduchu. Bylo mi 25, měla jsem rok a půl starou dceru a v hlavě mi běželo co jako bude dál.
V sobotu jsem žila v blažené nevědomosti, v neděli jsem se vrátila k nám, na malé město a tady - kupodivu, 250 km od Prahy - už to vřelo. Jezdilo se odtud hodně studovat do Prahy, takže tady byly čerstvé informace....
Ještě dlouho ale byly mezi lidima obavy, báli se na shromáždění, protože na tomhle malým městě každý zná každého, tak se i vědělo (nebo tušilo?) kdo sleduje všechny veřejné aktivity, kdo si zapisuje, kde se kdo účastní....
Obavy rodičů nás tehdy mladých naprosto chápu, měli své zkušenosti....
Ještě v únoru mi rodiče řekli, ať jedeme na zájezd do zahraničí, dokud se dá - že oni si v roce 68 mysleli, že už to půjde kdykoli a nejeli a pak se zase hranice zavřely.