Nevzpomínám na symboly ale na realitu. 17. listopadu 1989 jsme se loučili se svobodou - byla to "naše" podoba svatby, ta na ostro v režii rodičů byla 9. prosince (krom výslužky na stávkový výbor, kterou MM musel odnést, aby mu řekli, kam mne unesli). Z loučení jsme se vrátili v neděli 19.11. v noci, byli jsme vysokoškoláci v Olomouci, já tam i bydlela. MM ráno v pět odjel jako sporťák na nějaké svazácké školení a trčel tam až do čtvrtka, protože měl za ty ostatní zodpovědnost (nejen on, i ti zbylí, co to organizovali) a studentíci tam odsud odmítli zhusta odjet, že tam jsou v klidu a nemusí vyjadřovat své názory..někteří z nich jsou dnes politicky aktivní. Já jsem byla 4 měsíce těhotná a těch pár týdnů, kdy jsme jeli na adrenalin mám trošku jako v mlze. Nebyla jsem aktivní "politicky", jsem praktik, takže jsem patřila do týmu, který využil toho, že jsme už přeci jen rozuměli počítačům, uvedli jsme do pohotovosti všechny 3 dostupné jehličkové tiskárny, celé noci tiskli letáky a vysvětlující dopisy na traktorový papír s dvěma kopiemi, na ráno se organizovaly rozjezdy na výlepy, co jsem absolvovala byly návštěvy fabrik a JZD v okolí Olomouce, odpoledne pár hodin spánku a v noci znovu..Naši na mě ječeli, že jsem nezodpovědný debil, že mám myslet na dítě-báli se, přesto, že otcův brácha emigroval v r. 1983 a moje těhotenství bylo tak trochu následek toho, že jsme se o prázdninách vrátili z Rakouska, kam jsme dostali vízum a nepokračovali jsme za ním. Dumám nad tím už týden, ani jsem netušila, že si toho tolik pamatuju, vlastně celý můj rodinný život je s revolucí spjatý. Když jsme ve tři ráno lepili plakáty na náměstí Republiky v Olomouci, fakt jsme nevěděli, že "je všechno rozhodnuto", báli jsme se, že nás mohou v lepším případě jen vyloučit ze školy, v horším zavřít, zmlátit a stejně nás doma nikdo neudržel.