Limai - neodsuzuju Tě, ona to není známka špatného charakteru, je to spíš výsledek nějakého dlouhodobého psychického rozpoložení, takže se nediv, když Ti tu holky píšou, že je pomsta neuvádí v nadšení.

Hele ale pro Tvé potěšení a inspiraci - co mě fakt pobavilo (protože to je pomsta, která má jiskru a glanc - není ubohá a trapná ):




Pomsta s vůní krevet

Milující, takřka dokonalý pár, jaký znáte z filmových pláten. Každý pátek večeře při svíčkách v exkluzivní restauraci v Pařížské. Jak moc oba milovali krevety upravené na různý způsob.





Jenže nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně. Ačkoli ta láska k jedné slečně znamenala v životě sebevědomé a zamilované Lucie vcelku dost. Manželství Lucie a Petra bylo bezdětné a bez mráčků do chvíle, než přišel a oznámil ji:

„Drahá, zamiloval jsem se a chci rozvod.“

Ledová sprcha pro ni i kočku, která jí v tu chvíli slastně dřímala na klíně. Bylo to dědictví po tetě Hermíně, stejně jako stará prvorepubliková vila na Ořechovce. Dostala ji darem, před tím, než teta na vlastní žádost odešla do jednoho z těch pečovatelských domů a krátce na to zemřela.

„Lucie, chci, abys tu byla šťastná a pečovala o ducha tohohle domu. Víš, co pro mě a tvého strýce znamenal. A nezapomeň, že ty křišťálové lustry v pokojích je třeba čas od času umýt, aby neztratily svůj lesk.“

Pár měsíců po smrti tety se Lucie zamilovala do Petra a měla pocit, že se vznáší. Křídla jí narostla natolik, že po svatbě nechala dům po Hermíně napsat na oba. Žili spokojeně. Ona se starala o zahradu plnou květin, hýčkala jejich kočku a on se zamiloval do nádherných lustrů z českého křišťálu, které byly dominantou několika pokojů.

Pečoval o ně, jako o své děti. Teta by byla spokojená.

Poslední společná večeře v restauraci.

„Vzhledem k tomu, že ty asi nemáš prostředky, abys mně vyplatila půlku za dům, nechám si dům já a peníze ti převedu na účet. S částkou doufám, souhlasíš?“ zeptal se jí s lehkou arogancí v hlase.

„Jistě,“ odpověděla.

„Chci jen pár dní, abych si z domu odstěhovala své věci a rozloučila se s ním i zahradou,“ dodala ještě.

„V tom problém nevidím. Jen ať je to rychle. Chceme se s Klárou nastěhovat co nejdřív.“

Druhý den se prošla po zahradě, pozdravila naposledy své růže a sbalila si osobní věci a věci, které jí připomínaly tetu. Naložila je do auta.

Pak si v kuchyni připravila oblíbené krevety a otevřela láhev vína. Ve velké jídelně jí společnost dělala jen kočičí přítelkyně, za což se jí odměnila několika krevetami. Kočka se slastně olízla. Na malém talířku zůstalo ještě pár syrových krevet.

„Ne, ne. Ty nejsou pro tebe, miláčku.“

Naprosto racionálně a s chladnou hlavou prošla postupně všechny pokoje v domě a do každého křišťálového lustru vložila půlku syrové krevetky. Naprosto nenápadná krevetka v křišťálové nádheře.

Pak zhasla nádherný lustr v jídelně a společně se svou kočičí přítelkyní opustila dům, ve kterém jakoby ten večer nebyla.

Další den se bývalý manžel s krásnou mladou přítelkyní nastěhoval. Oba byli tak šťastní. Konečně spolu budou žít ve starém domě. Po pár dnech se domem začal šířit odporný zápach. Snažili se vyvětrat všechny pokoje. Chodili domem sem a tam, zavolali úklidovou firmu, ale žádné chcíplé rozkládající se zvíře v domě nenašli. Dům páchl čím dál tím víc.

Rozčilená přítelkyně odjela a nechala ho v domě samotného. Nechtěl ji ztratit, proto se musel rozhodnout velmi rychle.

„Chci dům prodat a to co nejrychleji,“ oznámil realitnímu makléři.

Nešlo to. Každý zájemce byl odrazen nesnesitelným zápachem rozkládajícího se masa, i když se před tím několik hodin v domě větralo.

„Ten dům nelze prodat. Je nám to líto,“ sdělil mu po pár týdnech makléř, když mu vracel klíče.

Lucie věděla o všem. Zvedla telefon a zavolala mu:

„Jak se ti daří, drahý? Co tvé nové štěstí?“

Řekl jí, že dům prodává, a lehce naznačil, že ho mladá přítelkyně přestává milovat. I to, že bude muset koupit jiný dům, aby od něj neodešla.

„To je mi líto,“ konstatovala, ačkoli jí to bylo naprosto jedno.

„Tak dům je na prodej? Napadlo mě…stýská se mi po něm. Koupila bych ho od tebe. Ale pouze za třetinu jeho původní ceny.“

Zavětřil. Uvědomil si, že Lucie neví a nemůže vědět o zápachu v domě. Potřeboval se domu zbavit stůj co stůj. Závisí na tom láska jeho mladé a krásné přítelkyně.

„Dobrá. Není to sice obvyklé, ale nakonec, prožili jsme spolu i pár hezkých chvil. Snad bych mohl udělat poslední gesto a být velkorysý,“ odpověděl po krátkém mlčení.

„Jak tedy?“ zeptala se s úsměvem v hlase.

„Zastav se zítra odpoledne u mého právníka. Smlouva bude připravena. Domluvíme vše potřebné. Jen si odstěhuju z domu věci, které pro mě něco znamenají,“ odpověděl.

Všechno proběhlo hladce a ke spokojenosti obou stran.

O týden později stála Lucie před starým domem a pozorovala, jak stěhováci odnášejí z domu starý nábytek, obrazy i koberce.

„Pozor na ty křišťálové lustry! Ty naložte jako poslední!“ rozhodoval její bývalý manžel direktivně, zatímco silní chlapi vše nakládali do stěhovacího vozu.

Když se plně naložené auto rozjelo, s úsměvem mu mávla.

„Tak jsme to zvládly, teto. Vím, škoda těch lustrů, uznávám. Ale znáš to, někde v životě musíš obětovat, abys jinde získala,“ řekla nahlas a podívala se k nebi.

Ten večer jí k radosti stačilo jasné a čisté světlo ze zapálených svíček.

A krevetky? Ty chutnaly obzvlášť skvěle…