Jo, tak nějak. Za svobodna mi můj tzv. kluk provedl něco, čím mě hodně ranil - zachoval se fakt hnusně. A já mu ve vzteku řekla, že tohle si teda vypije.
Chtěla jsem něco vymyslet, ale jak šel čas, tak to přebolelo a už mi nestál za to se jím zabývat. Jenže pak nějak po dvou letech jsme se čistě náhodou spolu setkali, cosi se stalo /v podstatě nic, co by jemu nebo komukoli mohlo nějak ublížit/ a on z toho vykonstruoval mou pomstu. Nenechal si vůbec vysvětlit, že je všechno jinak a že se o jeho osobu vůbec nezajímám a je mi to jedno. Ale jemu to bylo jasný. Došlo mi, že on myslí na to, co se tehdy stalo a ví, že mi ublížil a sedělo to v něm. Nechtěl nic slyšet - trvalo 15 let, než mě znovu sám vyhledal a omluvil se mi za to, co udělal kdysi a i za své chování před 15ti lety.
Od tý doby je mi jasný, že každýho jeho vlastní špatnost dožene a kousne ho do zadku - nemá smysl se zabývat pomstou.