Z mého hlediska pán reagoval přehnaně, o tom žádná. Ale osobně bych se mu krátce omluvila, jako když někomu nechtě šlápnu na nohu - stalo se něco, u čeho jsem nepředpokládala, že to bude vadit, ale ono vadilo. Tečka, dál bych to neřešila, pokud by vykřikoval dál, sypat si popel na hlavu někde na náměstí nebudu.

Monty ho pravděpodobně mohla snadno odzbrojit, kdyby se na něj před focením usmála a řekla "jé, ti si tak krásně hrají, můžu si je vyfotit"? 99% majitelů psů by to spokojeně, většinou s potěšením odkývalo. 1% může být od rána naštvaný morous, kterému někdo šlápl na kuří oko, a ani při pochvale pejsků by neroztál, nebo třeba někdo, komu ukradli chovného psa... Nemá smysl řešit, proč si to ten člověk nepřeje, respektovat ho mě nic nestojí, sama se pokochat pohledem na jeho hrající se psy můžu a internet/přátelé se bez mých fotek pro jednou obejdou.

Kudla tady nehájí tu intenzitu reakce jako takovou, spíš samotné právo toho pána, že mu to může vadit. A nemusí na to mít tisíc dostatečně silných argumentů.

Ano, taky si někdy myslím, že je škoda, že nám vadí čím dál víc věcí, ale myslím, že je to přirozené; jsme stavení na život v menších skupinách, ve velkoměstě je každý neznámý člověk cizí, lidem s větší osobní zónou či potřebou soukromí a obavou z cizích lidí se tam necítí úplně ideálně a tak mě někdy mohou reakcemi překvapit. Vnitřně je nechápu, ale necítím potřebu udělat ze všech radostné sdílné bytosti, chci je respektovat, aniž by mi museli předložit seznamy platných důvodů ke svým z mého pohledu libůstkám - pochopitelně pokud mě to neohrožuje a neomezuje nad mou míru.

Musíme tu žít i s morousy, ne?