Hele, vybral si ho sám, máma mu pomohla aby vůbec mohl začít chodit. A teď po změně prostředí se mu nechce. Tak bych v tom, že ho přiměju pokračovat, neviděla nějaké budování nechuti k aktivitám obecně. Ano, kroužky mají bavit, ale děti mívají nereálná očekávání, takže když je necháme aby dělaly jen to co je baví, za chvíli nebudou dělat nic, protože zjistí, že ke všemu je potřeba se trochu hecnout, trochu přemoci, trochu se něco naučit a natrénovat, že SAMO od sebe nejde nic. Můj syn - taky prvňák - chtěl dělat nějaký bojový sport. Je tu karate a judo, v tom karate se mi moc nepozdával ten systém jak to vedou, tak chodí na judo. Ten trenér si mě získal tím, že si nás na začátku pozval a seznámil nás s tím, jak hodiny povedou. Rovnou uvedl, že děti asi budou po pár lekcích rodičům tvrdit, že "vůbec nebojujou a nic nedělaj, jen kotouly, běhání, skákání a jiné obyčejné věci". Ale tyhle pohyb rozvíjející aktivity jsou nutné atd atd, a že je bude motivovat aby i ty obyčejné věci dělali pokaždé o něco lépe, šikovněji, rychleji, obratněji, a že je za totéž můžeme chválit i my rodiče. A že soutěžní judo bude pro tyhle špunty nejdřív za 2 roky. Takže všichni jsme se dozvěděli jaká je startovní čára, kde je cíl a jaká cesta k němu povede. Pokud to moje dítě nebude chtít akceptovat jako celek, nebude tam chodit. Ale pokud jen řekne, že ho určité cvičení nebaví, nebo že by chtělo závodit už nejlépe zítra, mám aspoň jak mu to vysvětlit a nenechám to na jeho momentální nechuti, že by si radši doma hrál, než aby se sbalil a jel na trénink.