Jako učitelka, matka a dítě týrané tělocvikáři bych bez váhání volila osvobození.
Týráním či buzerací se ještě nikdo neotužil. Dítě to přežije, ale následky zůstanou, minimálně si bude radost z cvičení a sportu později velmi těžko vštěpovat nebo se mu to nepovede nikdy, jako mně.
Přitom právě u dítěte, které je nějak oslabené, je důležité, aby ve formě pro něj vhodné cvičilo a vytvořilo si pevný návyk, potřebu se hýbat. To mu ale debilní tělocvikář znemožní.
Čili já bych osvobodila a místo školního TV volila jinou formu tělesné výchovy, pro dítě prospěšnou.
Nebo - někdy se to podaří, pokusit se uvést tělocvikáře do situace, oni v jádru nejsou zlí, jen často hůře a pomaleji chápou a obtížně si představují, že něco může být jinak, než jak to znají u sebe.