Kamb, já už prostě chtěla mít klid... Nešlo u nás o miliony, ale byla jsem ochotná radši roky splácet (v můj neprospěch), ale dohodnout se slušně a mít klid... Jenže i to mu přišlo málo, tak přitvrdil výhružkami střídavkou... Nevím, kde se ve mě tenkrát vzala ta neskutečná síla před něj nakráčet s ledovým klidem, že tedy ok, že mu právo na syna rozhodně neupírám... Možná jsem toho byla schopná jen proto, že jsem si byla naprosto jistá, že to je jen naschvál a že to dělá jen aby ublížil mě... Když viděl, že funguju dál (naoko, ve skutečnosti jsem byla úplně v háji, psychicky rozložená ještě roky po rozvodu), tak podepsal vyrovnání (nechal si vyplatit všechno do poslední koruny) a syna mu najednou stačilo vidět pár hodin v měsíci... Nakonec se odvolal jen kvůli výši alimentů, 2,5tis pro něj bylo neúnosně moc a odvolací soud mu vyhověl.
Zpětně (už je to cca 10let) nelituju toho, že jsem nebojovala o víc... Mohla jsem mít výživné na sebe, nemusela jsem vyplácet věci pořízené před svatbou, nebo darem mých rodičů... ale byly by to roky nervů, neustálé soudy, dokazování, lži... Nestálo by mi to za to... A vlastně je to jen jeho vizitka...
Na druhou stranu jsem schopna nás uživit a on naštěstí nemá miliony na to, si syna kupovat...
Po letech lituju jen naprosté ztráty iluzí a ani po té době jsem nebyla schopná mít další dítě... Po druhý bych to nedala... A to to nakonec dopadlo relativně v pohodě, mohlo být mnohem hůř...