Cestovala jsem s kočáry pořád a věčně se mi někdo nabízel i k lehkým pologolfkám (které se ve skutečnosti nesly líp jednomu). Teď už jsem si všimla, že se ke golfkám lidi nenabízí. (Ale zas tolik let to není, co jsem ten kočár měla.)

Občas jsem si musela říct, pak obvykle stačilo se rozhlédnout, kdo z kolemstojících (nebo v autobuse, pokud jsem byla na zastávce sama) zachytí můj pohled a pomůže. Rozhlížela jsem se vždycky s úsměvem, poděkovala vždy s úsměvem a pohoda. Výjimečně se mi na zastávce někdo omluvil, že nemůže (záda), ale to si vždycky hned všiml někdo další.

Ne, že bych nepotkávala v MHD blbce a křupany, ale někdy si říkám, že asi žiju vzhledem k některým jiným lidem v paralelním vesmíru, kde hlavní odlišnost je, že jejich MHD je plné odmítavých necitů.