Hm, tak to já si pamatuju, že když vyšla první sbírka literárního klubu, do kterýho jsem patřila (bylo mi 15 nebo 16), babička si to přečetla a pravila: "Já ti nevím, Janičko, ti ostatní tam mají takový pěkný příspěvky, hezky o zvířátkách, o kouzelným dědečkovi... a to tvoje, to je prostě hnus!" "Hnus" byla humoristická povídka "Normalizovaná hlava" o tom, jak za totáče měří dětem hlavy a kdo jí má moc velkou, musí do pomocný, protože je nebezpečí, že by byl moc chytrej.
Jako nic moc jsem tím sice nedosáhla, ale na rozdíl od těch, co psali o zvířátkách a kouzelným dědečkovi se tím živím.
Je fakt, že si uvědomuju, že na synovi oceňuju věci, který jsou jednoznačně "moje" a je to často na úkor daleko důležitějších věcí, ale když mně se fakt líbí, jak je vtipnej. To je těžký se ubránit. Když mi nedávno ukazoval překreslený bezpečnostní omalovánky, kde z malýho kluka udělal emaře a přetextoval to dvojverším: "Když má emař autíčko, chce umřít jen maličko", tak jsem se smála jak debil, protože mi to přijde dokonalý. V tomhle směru nejsem moc objektivní matka, to přiznávám.