Myslím, že je to nějaké vývojové období, my jsme měli něco hodně podobného kolem 5,5 let, taky už chodil do školky druhým rokem a najednou se začal všeho bát, všude jsem musela chodit s ním, odmítal jít sám i u nás doma pro něco nahoru do patra, ve školce začal ráno zase plakat, rozhodila ho každá sebemenší drobnost, změna...já jsem zase pro změnu zjišťovala, jestli se něco neděje ve školce, ale na nic jsme nepřišli, na nic neobvyklého doma taky ne, bylo to fakt náročné období a trvalo asi víc než 4 měsíce, řešila jsem to tenkrát i s psycholožkou ve školce....pomohla jen nekonečná trpělivost, nepopírat jeho strachy, nevyčítat, že se chová jako miminko a že se bojí zbytečně, brát vážně jeho názory i obavy, i když nám připadaly bezvýznamné....navíc jsem se ve školce pak od několika dalších maminek dozvěděla, že jejich děti v podobném věku měly velmi podobné období....plus u nás jsem tedy dodatečně zjistila, že syn v tu dobu asi hodně intenzivně řešil smrt...bavili jsme se o tom sice už pár měsíců před tímhle obdobím, ale pak už se o to dlouho nezajímal a mě ani nenapadlo, že o tom tak intenzivně přemýšlel, prozradila mi to až jedna jakoby mimochodem položená otázka a teprve pak jsem zpětně viděla, co všechno mu v té hlavičce asi šrotovalo a proč se bál mě spustit na chvíli z očí...takže myslím, že je to určitý vývoj, děti začínají hodně přemýšlet o všem možném, takže logicky se to někde pak projeví...teď je mu 6 a třičtvrtě a období hovorů o smrti tu máme znovu, tentokrát rovnou přišel s tím, jestli se jednou zase narodí a jestli až umřeme, tak jestli se znovu narodí zase nám, do naší rodiny....no, což o to, já tomu věřím, ale jak k tomu došel on, když jsme se o tom nikdy takhle nebavili, to je mi záhadou...