No, tak neomluví - má smůlu.
Moje máma se taky nikdy neomluvila, pořád jsem se musela omlouvat já, a ještě jsem slyšela "Já nestojím o tvoje omluvy, ale kdybys mě trochu poslouchala/chápala..."
Jaký je to manipulátor (a přitom ani ze zlé vůle) a jak moc mi svou věčnou kritikou zpackala život, to jsem si uvědomila, až když umřela. Dokud žila, pořád jsem ji omlouvala a hledala chybu v sobě, protože to přece byla moje máma.
Přitom ona nebyla zlý člověk, jen prostě měla patent na pravdu a byla přesvědčená, že já jako její dcera (dávno dospělá) ji musím na slovo poslouchat jen proto, že jsem její dcera (a samozřejmě proto, že ona má pravdu). Radila mi i v oblastech, o kterých já jsem už dávno věděla víc než ona, a běda, když jsem si udělala něco po svém. Že je zle, to jsem si uvědomila, až když jsem si po nějaké hádce pomyslela - jak mně se uleví, až umře! V té chvíli mi došlo, že číše přetekla. Do měsíce jsem se od ní přes všechny scény stěhovala.