Ale jo. První dva měsíce v práci byly kritický. Což o to, práce mě bavila (a v rámci možností pořád ještě baví), ale když se šéf blbě vyspí, nebo mu manželka nedá nebo co, je to u nás doslova opruz. Věci, které při dobré nebo normální nálad dokáže říct normálně jako stylem "Jani, prosimvás, udělejte ještě to a to", ve své nenáladě řekne stylem "no krucinál to to nikoho nenapadne? Co tdy ceou dobu děláte, ženská, to už jste měla mít dááááno hotový?" a občas nejen to.
Trpělivě a slušně mu odpovídat většinou sice cenu má, ale za cenu vlastního ponížení a připadání si jako blbec. Diskuze se šéfem o kvalitě práce má jediný výsledek a to, že nejlépe to dělá šéf a my musíme bejt tak dobrý jako on, že je to přece jeho vizitka a že on ví, že to umíme a proč to tak není atd... blá blá blá. Jak malej vzteklej čertík
Zas mám ozkoušený, že když má tuhle nálaDU, vím (a už se párkrát stalo), že se vzájemně pošleme i do "dálek" a to naostro.
Jako máme se v rámci možností rádi, ale už mi taky "žíly netrhá" když mě spaří.
Brečela jsem asi třikrát, na začátku. Pak jsem pochopila, že i když já se třeba blbě vyspím a on to n mě "pozná" (jsem zalezlá na dílně, schovávám se před ním i kolegama, nechci mluvit, kolikrát počká až bude chvíli klid a přijde za mnou, přinese mi kafe a řekne mi "Vy jste nějaká rozladěná Jani,pojďte si dát pauzu", v létě nám nosil občas zmrzku....Není špatnej, ale už mě ani nenadchne, ani nerozbrečí. A když mě nasere, tak si to tak nebveru