tuto lekci mám s maminkou už pár let za sebou, takže ti poradím svou zkušenost

maminka se mnou nemluvila tři měsíce (nejvíc, byly i kratší období, ale tím tříměsíčním to završila), neodpovídala na pozdrav, nereagovala.
já jsme si nebyla vědomá toho, že bych něco špatnýho udělala, no možná jsme projevila nějaký jiný názor, ale rozhodně jsem nebyla drzá, sprostá a nic podobnýho, takže mě to mrzelo, ale bral jsem to, že se mnou nemluví jako fakt. I když mě to hodně mrzelo.
Taky jsem přemýšlela, jak to udělat, aby se zase všechno srovnalo, kluci byli ještě malí a nerozuměli tomu, i to mi vadilo, přece jen bydlíme v jednom domě.
A tak jsem se jednoho dne nadechla a šla se "chovat normálně", protože mi bylo jasný, že její hrdost to nedovolí ukončit a že to musím být já.
Takže jsem jednoho dne i přes to všechno zavolala "ahoj, jedu na nákup, nechceš něco vzít taky?" a mamince se viditelně ulevilo a navázala,jako by se nic nestalo.
Trvalo to ještě dost dlouho, kdy jsme kolem sebe našlapovaly opatrně, ale už je to několik let a obě si dáváme pozor - je to dost diplomacie, ale už je to zase vztah, který je v pořádku

Nedávno si maminka začala s vyloženě dotěrnýma dotazama a poznámkama, co se to se mnou dělo a já jsme odmítla jí to říct, jen jsme řekla, že mi ublížilo něco, co řekla a že se o tom opravdu bavit nebudu, že jestli si všimla, už se klepu a nechci to ani vzpomínat, chci to nechat zapomenutý.
Maminka pak druhý den vypadala, že neví, jestli spolu mluvíme nebo ne, a já jsem zase, stejně jako tenkrát, byla ta první, kdo začal normálně - i když nepopírám, že se strachem, jak zareaguje ona.
Ale jako tenkrát to zase vyšlo

Moudřejší ustoupí :)

a ten druhý, když chce taky, tak se rád přidá