jo, za mlada dost, byla jsem taková "emočně nestabilizovaná" jak mi řekla jedna učitelka na SŠ. I jsem se dost hádala a tak. Vlastně jednou takhle po vypjaté (zbytečně) situaci - kdy jsem se v práci rozbrečela - jsem udělala rozhodnutí že jim na to prdím a jdu na mateřskou :-D, prostě takové vyloženě citové rozhodnutí pro mimčo :-D :-D (naštěstí manžel nic nenamítal - naopak ).

Na mateřský ty emoce teda dostoupily vrcholu, ale postupně mě to přešlo a docela jsem se zklidnila. Pracuju ovšem od té doby jen velmi mírně, pár hodin tu a onde, většinou bez přímého šéfstva. Vlastně vloni mě rozbrečel jeden nadřízený, kdy mi zdrbnul mou přípravu jako odporující jejich zásadám (jsem se snažila pomoct - no a jako vždy jsem byla po zásluze potrestána). Ale když se to podobné stalo i letos (ano, opět jsem si naběhla přílišným zápalem), tak jsem to ustála mnohem líp.

A teď jestli mě vezmou do té práce co bych ráda, tak ta bude teda emocionálně dost náročná, to se budu muset naučit "otrnout" velmi rychle, takové jak to tu psala Kambala - i když je klient třeba tři vrahouni v jedný houni, stejně mu budu muset ze svý pozice pomoct zařídit to co potřebuje. Tož jsem zvědavá jak to dám.