Taky jsem se občas neudržela a dítka dostaly facana. Protože moje pindy jim šly jdním uchem tam a druhým ven nebo se jim do té lebeně ani nedostaly. A když mi dítko přitáhlo ve 12 letech skoro ve dvě ráno, protože bylo na diskošce, to jsem se fakt neudržela a zmalovala jsem mu záda latí, že na nich mělo 14 dní pruhy jako zebra. Měla jsem o dítko prostě strach, no a zvlášť o holku, kdy jsem nechtěla, aby blbka někde s někým otěhotněla a nezkazila si život (dneska je to úspěšná mladá dáma s vlastní rodinou, tentokrát ož po třicítce plánovanou). Vidím ale rozdíl, kdy dítku jednu střihnu z lásky a kdy už to má náběh třeba na týrání. Chápu, že některé děti jsou divoké až nezvladatelné. Dřív se to řešilo "ručně a stručně" a žádní asociálové z nás nevyrostli. Tudíž není pravda, že se sklony k násilí dědí nebo že dítko, které dostane facana, bude mít do konce života trvalou újmu na svém psyché. Spíš si myslím, že to někdy zbytečně rozmazáváme a stavíme děti na piedestal a děláme z nich bohy. Lepší přístup je v Africe: být dítě není zásluha, zásluha je být dospělý. Proto se má dospělým prokazovat úcta, protože oni se svého věku dožili a něco dokázali. My jsme udělali bohy z dětí a bude se nám to vracet. V negativech.