Mamčo, myslím, že je toho na syna prostě moc... Jeho problémy s pohlavím, puberta, problémy v rodině celkově a kdo ví co ještě... A každý jedinec je jiný, někdo se snaží nějak do rodiny zapadnout, pomoci, nevyčnívat, nedělat problémy a někdo ty problémy schválně dělá, aby na sebe ještě více upozornil. Že je to kontraproduktivní, to ty jedince nezajímá, jsou prostě tak nastavení. Chápu že to musí být těžké, když tolikrát zklamal, ale snaž se nad ním tu hůl definitivně nezlomit a snaž se ho vyslechnout, i když Ti to už leze na nervy. Má v Tebe důvěru (kolik puberťáků se svěřuje mamince...) a to se cení. Navíc, pro nás všechny jsou naše problémy ty nejdůležitější (na koho z nás platí, když máme trápení že lidi v koncentráku trpěli mnohem hůře, takže si nemáme na co stěžovat?!).nemusíš se pro syna obětovat ani rozkrájet, stačí, když ho prostě nehodíš přes palubu. Určitě má nějaké dobré vlastnosti, tak si je vždycky připomínej, když T vytočí. A fakt nepředvídej, jaký bude v dospělosti. Puberta bývá někdy dost bouřlivá a znám dost bezva dospělých, kteří byli příšerní puberťáci!!!