Já si pořád říkám, co píší lékaři - že puberta je tak těžký stav a na každého působí jinak, že je třeba to brát jako nemoc. Jistě, není vhodné dítě za vše omlouvat, ale co když ten tvůj je zrovna ten, s kterým to díky hormonům /a nejen těm/ mává šíleně. Puberta se nedá vyléčit, musí se přežít, pokud možno bez následků. Nevím, co provedl a čím tě zklamal, ale na druhou stranu - je to tvůj syn, máš ho ráda, kdo jiný než máma by měla mít pochopení. A navíc - on není až tak "normální", má toho za sebou a před sebou mnoho těžkého, takže myslíš, že nemá právo na své chování. Nebo právo - to třeba ne, ale to, že je jeho chování "pochopitelnější" z hlediska toho, čím vším prošel?