dámy, a nemůže se jednat prostě o ten rozdíl v povahách? Jestli je rodič cholerický, tak se prostě nas.štve a sundá pásek, a už to lítá. Jestli je rodič spíše flegmatický, tak vysvětlí. Ta mláďata jsou z jednoho hnízda, takže dítě cholerického rodiče je zvyklé, že tatínek (maminka) reagují prudčeji, a jak tady zaznělo - "už jsme věděli, že bude průšvih, když jsme vyráželi" - došlo k očekávané reakci od rodičů, tím se průšvih vyžehlil, a byl klid. Ony vlastně ty dětí vědí, na čem jsou. V tom vyrůstají, tuhle reakci očekávají. Kdyby to najednou bylo jinak, nebo kdyby to bylo proti té přirozené povaze, tak to ty děti taky vycítí. Rodič s dítětem je neskutečně propojený, jsou sami sobě obrazem i stínem. Zatímco při mé zkušenosti s péči o cizí dítě, které se mnou nevyrůstalo, a nebylo mým obrazem, tak jsme narážely na naprosto neskutečný problém nedorozumění. Já měla pocit, že už snad i řvu, že snad nemůžu mluvit vážněji, důrazněji, že už neznám slova, kterými bych jinak tomu druhému vysvětlila, že naprosto překračuje míru. A to dítě bylo v pohodě, vysmátý, jako kdyby se nic nedělo, já nic neříkala, a nadále v činnosti pokračovalo. Byla to naprosto bezvýchodná situace. Víc zde do detailů toho konkrétního případu jít nechci, ale jak zde čtu vaše komentáře, vybavila jsem si tu scénu a ten pocit naprostého nepochopení, nedorozumění, neschopnosti najít společnou řeč.