No, veselý to teda máš, myslím, že bych dělala to samé co ty - hledala rady všude možně :-( Všechny Tebou popsané věci bych asi jednotlivě dokázala jakž takž ustát (i když ten gauč tedy nevím), ale pokud by přišly takhle jedna po druhé, asi bych řvala jako tur a nejspíš by pár na zadek taky padlo, ovšem bylo by mi jasné, že to je jen "úleva" pro mě a ne řešení situace. Oni to jsou všechno v podstatě "klukoviny", ale to se hezky říká, když se to děje "cizím" Takhle z "nadhledu" se to pěkně říká, že by asi bylo dobré dceři výrazně nesnižovat sebevědomí tím, že jí budeš tvrdit věci ve stylu "jsi nemožná a taková nebo maková" a dávat jí "nálepku", 1spíš by to chtělo hledat co nejvíc pozitiv, za něž by bylo možné ji chválit, možná se jí snažit zapojovat s tebou do nějakých prací - což by mohlo splnit 1) potřebu dohledu 2)možnost ji chválit 3) zájem rodičů - o ten si totiž myslím jde - pokud není nějaká mentálně opožděná nebo s jinou diagnźou, tak bych tipla, že prostě moc dobře ví, že "to se nedělá", ale zároveň je jí jasné, že tím vzbudí pozornost, byť negativní