ten můj text není o tom, že cholerik vždy má sundavat pásek a bít dítě, ale o tom, že ty děti zrcadlí svoje rodiče, a jsou naprogramované geneticky na určitou dávku emočních projevů v rodině (hodně se teď mluví i o epigenetice). Potřebují usměrnění svým způsobem, kterému rozumí. Pro některé dítě je možné, aby na něj rodič jen zvýšil hlas či změnil výraz obličeje a dítě pozná, že něco dělá špatně či že hrozí nebezpečí, jiné dítě potřebuje být vytrženo ze svých myšlenek (nějak), protože jinak nereaguje.

Popisuji tím tu svojí zkušenost, kdy naše dítě, kterému nejsou ani dva roky, už podle tónu mého hlasu pozná, že dělá něco nebezpečnýho, či zakázanýho, a dovede se v situaci zorientovat (pohlídá kde má ručičky, nožičky, a schová ručičky, aby nebyly zavřený v šuplíku; a nebo ví že nemá psát mámě na notebook, ale stejně to udělá, i když máma za ním dobíhá - just, a ještě si bouchnu). To moje dítě je na mě takhle navázané. Tak jako ostatní děti na svoje rodiče.

Proto si také myslím, že velký problém při odebírání dětí a dávání je do adopce či pěstounům je v tom, že ty děti nemluví stejným jazykem. Že se s pěstouny těžko sladí na stejnou vlnu. To jsem také zažila u toho nevlastního, a pamatuji si to svoje naprosté zoufalství, kdy ať jsem říkala co jsem říkala, křičela, to dítě mě nevnímalo, nerespektovalo moje slova a dál pokračovalo ve své zábavě - tou bylo moje topení v bazénu, pro dítě asi velká legrace, ha ha ha, já polykala andělíčky, takže se jednalo o dost vypjatou situaci. Tenkrát mi nezbylo nic jiného než zavolat na plavčíka, aby to "dítě" ze mě sundal. Ten to pochopil hned. Bylo to velice nepříjemné, a mám pocit, že jsem se pak přes ten zážitek nedokázala překlenout.

Poněkud mi do toho schématu mých myšlenek zapadá i to, jak je popisována současná problémová mládež v Norsku. Protože tam je společenskými regulacemi a konformitou očekávané jednotné chování. Ale lidé nejsou jednotní. Každý potřebuje něco jiného. Jestli dítě neobdrží od rodičů reakci, kterou ze svého nastavení očekává, protože ti rodiče jsou svázaní ve svých projevech a nemohou být přirození, není pak důsledkem frustrace, bezhraničnost, únik k drogám? Já bych takovou reakci i čekala ...