jentak,
je to přesně tak, jak píšeš.

A ohledně vztahu k věcem - já jsem až takový idiot, že neumím vyhodit nic, co má obličej. Máma mi jednou přivezla naprosto šílený plastový kýč, kytičku, co reaguje na světlo, hýbe lístkama a mrká očima. Je to čirý hnus, a přesto jí nikdo z nás nedokáže "ublížit". Nevyhazju věci, které jsou funkční, vždycky je pošlu dál do světa. Ale nemám ty věci na prvním místě, takže ve chvíli, kdy dítě něco zničí mi víc než na té zničené věci záleží na tom dítěti. Jasně, řeknu mu, co si o tom myslím, možná ho i označím za trubku nebo pitomce, ale nikdy bych ho kvůli tomu nezbila, protože ad jedna vím, že to nedělá schválně a ad dvě bych dost nerada, aby bral bití jako přirozenou součást "výchovy", resp. "života".