Z blogu A. Rušč.:


Pro pochopení toho, co se děje, je potřeba vědět, jakou má BV v norské administrativě pozici. Nejlépe by se to dalo přirovnat k pozici bankovní rady ČNB v Česku – je totiž naprosto autonomní. Působnost BV určuje zákon (Barnevernloven), který je napsaný tak, že žádná jiná státní instituce nemá právo jakkoliv působit na konkrétní agendu BV. Jediný způsob, jak změnit chování BV je změnit zákon, který tuto organizaci zřizuje. Pozice BV je dokonce natolik autonomní, že ani soudy nemají možnost vydávat pravomocná rozhodnutí o tom, jestli bude dítě svěřeno do péče zpět biologickým rodičům. Soud může pouze odpovědět na otázky, zda to, co vedlo k odebrání dítěte, byla pravda či nikoliv. Pokud to pravda nebyla, je to vážný argument proti BV, ale finální rozhodnutí, zda se dítě vrátí ke své rodině či nikoliv, leží na BV. Protože současná vláda nemá většinu v parlamentu a pro změnu legislativy si musí hledat podporu napříč politickým spektrem, je, vzhledem k tomu, že stávající systém podporují všechny nevládní strany (opozice i dvě malé strany, které slíbily vládě podporu při hlasování o důvěře), pro vládu naprosto nemožné s BV cokoliv udělat. Bohužel, obě vládní strany a zejména Fremskrittspartiet si jsou vědomy toho, co se děje, jejich představitelé to často kritizovali (jeden poslanec z Drammen za Fremskrittspartii se proslavil tím, že veřejně prohlásil, že před BV je potřeba se schovávat a při prvním podezření, že na vás něco mohou mít, utíkat, a hlavně jim nic neříkat, protože vše bude použito proti vám) – ale mají svázané ruce kvůli tomu, jak dopadly minulé volby. Nadávat na norskou vládu také nemá smysl, oni vědí sami dobře, jaké s prominutím svinstvo se děje, ale nezbývá jim, než koukat. Problém je, že vláda nemůže nikoho z BV za pochybení ani odvolat, protože disciplinární řízení je čistě v kompetenci organizace samé. A BV je výjimečně čistý příklad toho, jak je někdo schopen nenechat kámen na kameni jen pro záchranu vlastní tváře a nepřiznání chyby.