Mamka mě pořád chválí, jak mi to sluší. Dělá to tak poslední půlrok. Nevím, vypadám pořád stejně a nikdy v životě mě nechválila, vždy jen kritizovala, účes, oblečení, všechno. Jsem z toho tak nervozní, že si to hned vyložím jako opak. Čas od času mě pochválí za jídlo, co uvařím. Opravdu se snaží poslední rok vysílat i pozitivní vibrace směrem ke mně, což je důsledek našich předchozích setrvalých hádek, po kterých jsem rezignovala na nějaký opravdový vztah s ní. A on přišel tak pomalu sám. Přijde mi, že se opravdu snaží, aby mě pořád nekritizovala a nevychovávala. Přijde mi, že si dost vzala k srdci to, jak se chovám ke svým dětem já. Že když se mi něco líbí, tak to řeknu. Když se mi něco nelíbí, tak většinou mlčím (když je to oblečení, vkus apod).Ale je hluboce ve mě zakořeněno, že děti musím proti jejich vůli měnit k lepšímu (dle své představy). Tak s tím bojuju. Obě dcery jsou naštěstí vcelku neodolné, že hned začnou kňučet, že se mi na nich něco nelíbí a nemám je ráda a neudělají nic dobře. Pak vždycky zbrzdím. Jsem přehnaně otloucitná, že kolikrát zavřu oči i nad úlohou zmatlanou jako prase. Tak to vrátí učitelka, ať si to přepíšou.