Myslím to tak, že znám takových matek víc a v podobném věku. Je to jen můj dojem.
Jestli má matka narcistní poruchu nevím, vyloučit to asi nejde, já nemám kvalifikaci to posoudit, jen na ní vidím, že je nešťastná, zarputilá, neoblomná a není schopná přijmout nic, co neřídí, lidi, kteří ji neadorují, neumí být spontánní a hlavně není nikdy klidná, uvolněná, neustále získává a udržuje kontrolu. Já na ní cítím, že mě nesnáší, popuzuju ji a vytáčím a ona to nezvládá, myslím, že i jí je to líto, ale nevidí jiné řešení, než že já "zlepším své chování", na což není naděje. Ona to podává ak, že mě velmi miluje a toleruje to, co by jiný nesnesl (třeba že se jí nedovoluju, jestli smím mít dítě), ale že já setrvale překračuji hranice, vymýšlím si a překrucuji a vůbec, že jsem duševně chorá, což padá na konto mé neukázněné osobnosti neschopné se správně chovat.
Blbé je, že v tomto smyslu nenápadně informuje i děti. Její matka to dělala úplně stejně, dobře se na to pamatuju. Ale zatím se zdá, že moje děti jí to moc nejedí.
KDyž jsem byla malá tak jsem jí současně vášnivě (Ale fakt) milovala a hrozně se jí bála, v podstatě jsem vedla náboženský život k jejímu kultu. Ona ale nebyla šťastná ani tak, vždycky to bylo málo, což by na ten narcismus svědčilo, to je fakt.