Myslíš ta schizoidní porucha?
Stručně řečeno tím, že v podstatě nevyhledáváš vztahy a komunikaci s okolím, protože ti to nejen nic nedává, ale naopak ubírá. Nemá mi to většinou co nabídnout, naopak mě to otravuje a vyčerpává. Když jsem s tím jako hodně mladinká ještě neuměla pracovat, doháněl mě ten tlak mezi tím, co bych měla, a tím, co chci, až k depresím a sebepoškozování.
Vlastní svět, práce, zvířata, fantazie, koníčky - to je pro někoho jako já mnohem víc naplňující než komunikace a společnost. Donedávna mi nevadilo bavit se s někým aspoň virtuálně, poslední dobou ale omezuju i to. Ne teda že bych neměla kamarády, ale tam nás výrazně spojují společné zájmy a zážitky s nimi spojené. Zato jsou to přátelství opravdu ryzí, troufám si říct.
No a v práci prostě pracuju, netahám do toho osobní složku ani v nejmenším. Naštěstí pracuju v oboru, kde jsou podivíni pravidlem, a navíc z domova, takže už jsem úplně ztracená ;-)
Jo a je velice těžké mě nějak namotivovat, pokud nemám motivaci vnitřní. Chvála, obdiv, kritika, nesoulad... vůbec na mě nijak nepůsobí, je to jak voda na zelnej list.
No a nemám ráda iracionalitu, nekonstruktivnost, hysterii... a taky mám ve zvyku nazývat to, čemu jiní říkají projevování citů, otravováním :) Ale poctivě se snažím chápat, že lidi holt nejsou jako já a jsou pro ně důležité jiné věci.
To je tak v kostce to, co mě napadá, kdyžtak se ptej