Nechci vstupovat do debaty, stejně na to nemám čas, ale tohle si neodpustím.
Všichni, kdo tu plamenně hovoří o mateřském citu, o tom, jak krev není voda a jak jsou šťastní, že nežijí v ošklivém Norsku, které bezdůvodně odebírá rodičům děti, by si měli připomenout děti, které v naší skvělé společnosti s vysoce výkonnou a správně fungující sociálkou nikdo rodičům neodebral a které jsou dneska mrtvé. Terezka Čermáková. Matka alkoholička, bez práce... ale je to přece maminka a krev není voda, že. Honzík Rokos. V jeho případě nedoporučuji číst detaily toho, jak ho maminka zavraždila, protože slabší povahy by si musely zdvojnásobit dávku antidepresiv. "Bezejmenný" kojenec, který vyhladověl k smrti, protože ho sociálně slabá matka, která měla tři další děti, každé s jiným otcem, krmila moukou, rozmíchanou ve vodě. A je jich mnohem, mnohem víc, některé měly štěstí a neumřely (např. "Kuřimská causa"), ale musely docela dlouho a docela ošklivě trpět. Ale u nás je to přece správně, tak to má být, protože matka je nejvíc a když ne matka, tak každopádně biologická rodina.
Sancta simplicitas.